Slovanská krev
Intro I.
CESTA DO KRAJIN VYTOUŽENÝCH
Nechte kapky deště rozeznít v korunách stromů bájnou legendu, kterou jen tyto němé tváře pamatují. Tehdy odvaha a statečnost našich bratří dokázala, že slovanský národ nepoklekne před žádným loupeživým a zrádným nepřítelem. Slyšte pověst o Slavojovi, který cítivše své srdce pro vlast bíti vedl své bratry za svobodou do nových krajin.
SLOVANSKÁ SÍLA
Pojďme bratři jdem se bít, budem se bránit, chceme žít,
proti vrahům, otroctví, nás nikdo se nezmocní.
Pojďme bratři jdem se bít, budem se bránit, chceme žít,
silný meč, řev havraní nás Perun ochrání.
Sny v černých očích, my najdem zemi svou,
cesty dnem a nocí, tajemnou krajinou.
Temná noc se dívá, duše halí nám.
Sny v černých očích, hromy v dáli zní,
my roky jdem dál, náš pochod nekončí.
Teď v dáli vidím kraj, ten pocit svobody,
jen slunce a čerstvý vítr - tu nebude chudoby.
Teď v očích vidím slzy, sny se naplní,
to víra k našim bohům nás vždycky zachrání.
Poselství našich předků my kolem zasejem,
všem slovanským bratrům mír a svobodu dopřejem.
Když zlo nás přijde zlomit, tu nepřítel okusí.
Ostří našich mečů jejich duším neodpustí.
Pojďme bratři jdem se bít, budem se bránit, chceme žít,
proti vrahům a otroctví, nás nikdo se nezmocní.
Pojďme bratři jdem se bít, budem se bránit, chceme žít,
silné meče, řev havraní a Perun nás ochrání.
Intro II.
Však z východu vichřice přinesla mrak plný hrůzy a utrpení. Avarský lid pánů koní neměl úctu ni pokoru a ani slitování. Spousta slovanských srdcí našla cestu do Navie. I Slavoj trpěl odchodem duše z nejmilejších. Však kletbu jeho nesl vítr krajinou: "Vaši krev nechť pije zem a duše nechť dojdou utrpení pod silou mého meče."
OHNĚM A MEČEM
Pozvedni meč, silný jsi dost, slovanské srdce ti v hrudi zní.
Neklekni nikdy na svou čest, pak bude z tebe panovník.
Ruka silná, bystrý zrak, zpěněná v žilách koluje krev.
Pohled tvých očí boří hrad, pozvedni svoji korouhev
Teď proroctví, ta slova tu zní,
bratrstvo stojí tu dál,
nikdo nás neporazí,
my věříme v sebe a v náš kraj.
Ta slova co v dáli zní,
odplaty den by tu stál,
rohy se rozezní,
náš válečný rituál.
Ticho jen pár smutných písní,
popel, oheň dmýchá žal.
Všichni bratři po krvi žízní,
chybí tu udatný král.
Kde jsou ty noci, co písně zpíval
stařec o legendách,
že v daleké tvrzi najde se král,
jež budí všude strach.
Slované budou písně zpívat
u ohňů svobodní.
Dokud vládnou války a meče
nás nikdo se nezmocní.
Odplaty naší den přijde,
my vrátíme se zas.
Svobodni s mečem v ruce
dobudem zemi pro nás.
Pozvedni meč, silný jsi dost, slovanské srdce ti v hrudi zní.
Neklekni nikdy na svou čest, pak bude z tebe panovník.
Ruka silná, bystrý zrak, zpěněná v žilách koluje krev.
Pohled tvých očí boří hrad, pozvedni svoji korouhev
Intro III.
"Záře jiskřivých hvězd svítí na cestu, kde vydal jsem se s mými bratry. Za králem o němž pověsti mluví, kde jen může být?"
SLIB NA SVOU ČEST
Hej bratři slyšte slova, k cíli vede cesta strmá.
Hrad stojí co ochrání nás a v něm kníže náš.
Naše srdce, síla velká, my budem se bít na lukách,
rozední se rudé slunce, budem se bít s mečem v ruce.
(Toť slova Slavoje k Sámovi):
"Já slibuji na svou čest, že meč můj se bude bít vždy na stejné straně jako tvůj"
BRÁNY VOGATISBURKU
Ta moc v jeho očích, žádný strach, jen síla,
to kouzlo ve slovech, naše víra nás sem vedla.
Brány pevné jako věky, tu svoboda pramení.
My přešli hory a řeky, to svobody znamení.
Spojeni srdcem, jdem loukou a hvozdem,
společně písně zapějem.
Budeme spolu se bít až do hrobu,
kde v Navii klid naleznem.
Nadejde čas, budeme zas
společně v kraji slovanském.
Tasíme meče a krev tu poteče
v naší bitvě vítězné.
Bok po boku budem se bít, v tom síla naše jest.
Už slyším trubky povel znít, nepřítele stihne trest.
Spojeni srdcem, jdem loukou a hvozdem,
společně písně zapějem.
My budeme spolu se bít až do hrobu,
kde v Navii klid naleznem.
Teď nadejde čas, kdy budeme zas
společně v kraji slovanském.
My tasíme meče a krev tu poteče
v naší bitvě vítězné.
Outro IV.
Jak Slavoj slíbil, tak se i stalo. Hrdinně odolali on a jeho společníci útokům Dagoberta - Franckého krále a svoboda se usadila v krajinách západních. Teď jiný stín trápil jeho mysl. Drak z východu mu nedá spát.
BITVA CTI
Úsvit přichází, jen paprsky mlhou pronikají,
my všichni čestně stojíme, ve zbroji a připravení.
Poslední soud, ať rozhodnou bohové,
Tvé hrdlo polkne krev,
tvé srdce probodne čepel,
všude jen oheň a řev,
všude jen smrt a popel.
Svoboda v krvi - jen boj a čest
vzhůru do boje - srazí vás pěst
Pomstím svou krev.
Pozvednu korouhev.
Pomstíme krev.
Pozvednem korouhev.
Kde však má síla, kde jest,
v mé hrudi ostrá bolest.
Tady zůstává má čest
a z mých činů jen pověst.
NAVIA
Ten den, kdy noc zůstává.
Ten den, kdy nás pohltí.
Ten den, kdy kolem zní chór
mrtvých pohanských duší.
Ten sen, co se mi zdál.
Ten sen o stříbrném kvítí.
Ten sen co přichází k nám
mrtvým pohanským duším.
Tu sílu, co Perun mi dal.
Tu sílu za vlast opustím.
Chci vidět cestu k Navii,
k mrtvým pohanským duším.
Age of Seven Tovers
Věž ze stříbrného kamení
tu stojí od dávných časů.
Naše legendy ji znají,
naše písně připomínají.
Stříbrný klíč ji zdobí,
jen králi je souzen,
to oko vedoucí k tajemství moří,
která tu střeží.
Tam v obrovských dálkách, kde oči nevidí, jsou země cizých.
Ty znáš jejich tajemství a proto tě zamykám.
Ta moc ve tvých očích nám pomůže,
ty jenž vidíš skrze tmu, kde nepřítel je.
Jen černé svíce u hradeb stojí,
ať nic nenaruší tvé tajemství.
Stříbrné meče, jenž vedou nás,
není slyšet dech a ani pláč,
my budeme se bít a náš pot utopí vás.
Za naše srdce, za naše přání
ať přijdou bohové, co vždycky nás chrání.
Teď černými hvozdy zazní hlas Slovanů v nás
Noc bude temná a chladná jak led,
my budeme se bít a chránit náš svět.
To naše meče teď budou se brodit krví.
Zelená louka pod útesem a skálou,
tam písně Slovanů tiše povánou,
jen život nám zůstal a čest co nikdy nespí.
Stříbrné meče a krev z našich těl,
to je to kvítí co jsi uviděl.
Ta touha prastará v kamenech vytesaná.
Teď lesy šumí i ptáci ztichli,
ta píseň slovanská, jejíž slova vás nadchly.
To náš je zpěv, co ztuží krev ve vašich žilách.
Korouhev v ruce, též meč on třímá,
ten vévoda velký, jenž volá "tož sláva".
Už nepřítel prchá, to strach ho překonává.
My jsme ta síla, v nás je ta zlost,
proroctví věčné, temnější než noc,
v erbu je orel co do duší nám přilétá.
To jsou ty ohně, co v dáli hoří.
To jsou ty ohně , co budou tu plát.
V slovanských duších se válka bouří,
my budeme se za svobodu rvát.
To jsou ty cesty, co vedou nás tmou.
To jsou ty zvony, co budou nám bít.
Slované budou bránit vlast svou,
aby mohli v spánku klidně snít.
Teď poslední bitva na poli končí,
výkřiky, nářky a též smrti stín.
To slovanská píseň vám srdce zničí
a vaši krev bude zem pít.
Age of Winter Kings
Pohled na západ věčného slunce, za hory
Sealathia
Tak věčné, že čas už zapomenul.
Tak dávno je tomu, co města vzkvétala a byl to úrodný kraj.
Tam vládl Tarlendh - jen on měl tu sílu se vzepřít, však marnou.
I on podlehl, sedmero věží je dnes opuštěných a dávná síla poražena.
Tam však začíná příběh, který nekončí,
jelikož Ambloque - vládce a anděl temnoty je věčný.
Pouze staré kouzlo, ho může uvěznit.
Kde jej hledat, kde - kde může být
Která síla ho uvolní, která síla ho drží. Nikdo nemá tu sílu -
jen Král.
Ten však poražen neví kde - nikdo neví.
Kde je mých Sedm věží, kde jsou strážci, kde je život.
Proč utíká - pláču sám, jsem už jenom sám.
Přes ohně a mrtvoly procházím, kde jsou všichni.
Ti, které zbloudili ty temné čáry - kde ?
Hledám vás víly slunce, hledám a prosím, ukažte cestu
v této chvíli - všude zůstal jen oheň,
zžírá mi mysl, probouzí ve mne temno zapomnění,
už nebude slunce, ani kvítí, ani les - jen oheň, oheň, oheň.
Oheň - jenž sežehl mé srdce.
Oheň - jenž spálil mi oči.
Oheň - jenž zabil mého ducha.
Oheň - ta dračí síla temnoty odsoudila nás do temných roků.
Pod posledním sluncem, pod zbytkem krásy
světla
nedotknutého, tak čistého ses narodila.
Jsi poslední, ale nejsilnější. Jen ty jsi zůstala a zůstaneš.
Tvé srdce bude stálé,
ale pokusí ho veškeré zlo, jež Ambloque má.
On tě zná a ty ho také poznáš.
Vílo slunce tancuj své tance, tancuj skrze temnotu.
Probuď v mrtvých život, ať kvítí kvete a stromy rostou.
Toť tvé poslání - dál nevidím, ani neslyším.
Však něco zahaleno jest, k tomu jsem slabá, k tomu nemám dost sil.
Vílo slunce - to temné poslání, tvůj zářivý stín v temnotě.
Už jsi přišel -
voláš slávu, voláš vítězství.
Černý blesk ta temná zář, zůstane v tvých očích noční můrou
Temný plášť tě halí do noci, kde tvůj pohled vidí touhu.
Zapomeň ! Jsi pouze temný posel, kde máš to vítězství - chci ho.
Nemáš ? Velký zimní král - podívej se zima nastává.
To budou dlouhé roky, na které jsi odsouzen s celým svým rodem do
konce věků.
Té zimě vládnout zde, kde jsi měl jeden úkol.
Teď proklet zůstáváš, černá pečeť na tvém prahu
Tvá mysl to je trápení, jen smrt nepřichází.
Jeden jediný.
Mé oči slzí, dál nevidím.
Jen hmat mi slouží, ta úzkost v srdci, jež sežehnuto jest.
Co v něm ještě žije ?
co odolalo jeho žáru a touze, jeho síle a zlosti, co to jen může být.
Zůstal mi už jen naděje,
mé slzy tečou vstříc chladným dnům -
dnům prokletí zimních králů.
Mé slzy ta bouře černého srdce,
slzy zbytky mé krve,
slzy poslední kousek života, jenž ve mne zůstává.
Já volám v dál,
vrať se touho, vrať a oživ mou víru.
Volám v dál o pomoc.
Leč marně, neboť spáleny jsou všechny dobré duše
a jen zima mě obestírá.
Při tanci u kvítku s větříkem kolem
mě
a sluncem nad hlavou.
Chráním tě před zimou květinko líbezná,
chráním tě a žiji s tebou, jsi poslední, kterou znám.
Myslím na ta slova prokletí jež obestřela mě tajemnou silou,
Jsem neviditelná, ale dobré srdce mě vidí.
Myslím na ta slova a pláču, nejsou už dobrá srdce jen
temno a chlad - smrt a led.
A pak já - proč já. Kde vzít tu sílu k boji, kde ji hledat.
Už tisíc let tu ležím prokletý k věčnému
trápení,
kdo ví dlouho tu ležet budu - už to nejsem já.
Dávný bojovník a král - Král sedmi věží.
Zapomenutý král - můj čas už skončil,
zbylo jen utrpení a chlad.
A ty hledíš - něco ve mně hledáš,
nic nenajdeš vše je spáleno,
vše jen naděje, ale ta zapomenuta.
Tak mluv vílo co ve mně hledáš.
Už nic , můj kvítek tě našel a mé srdce prohlédlo,
hleď tu slunce, kvítí kolem tebe a takovou dobu tě hledali,
přece existuje síla co zachrání, co přežije.
Řekni temné okno, proč slábneme, proč
kouzla pomíjejí,
tisíc let prokletí přešlo a něco se vrací - věčnost musí přetrvat.
Má moc nemůže být zlomena, mně koruna nespadne,
taková síla není a nikdy nebude.
Vše je spáleno jen ta malá naděje zůstala a dávná proroctví.
Ta však znám jen já, víly nejsou, není nic.
Byly utopeny strážcem meče. Je to snad pravda ?
Já to viděl. A mne nelze oklamat, nejsou víly není nic.
Zůstala jen černá srdce a slzy těch co přežili.
A tisíc let je tu a ty sedíš, hoduješ jsi král pyšný, horlivý,
však Ambloque nezapomíná.
Odcházím, ale vrátím se a uvidíme zda proroctví přetrvalo.
Černá jáma, černá studna.
Konec věčnosti - zrození Ambloque bylo oslavou věčné existence.
Když přišel byl přítel, byl milostivý, ale v temné hoře neodolal
a zahalil duši černou kápí -
jen zlo, jen zlo teď ovládá.
Přichází znova - -pro rady a jeho černá duše jde navštívit napřed
jen jedno ho zajímá, jestli už nadešel můj čas a co mu povím.
Že mrtvá víla porodí syna , poté bude dlouhá bouře,
zima pomine a přijde jaro - pak končí má úloha, proroctví se naplní.
Vrátil ses ó náš pane, a jsi smutný
- něco trápí tvou černou duši, něco jí tíží já to ale nepoznám.
Však temné roky nastaly - jen bouře a blesky nám teď panují.
Však štěstí se nám, tu poslední jsme našli, už nejsou víly a
nebudou.
Není síla co by ji vrátila z moci mrtvých kam jsem ji poslal.
Zasloužím odměnu nic však nežádám. Je mrtvá a slunce zašlo,
už nevzejde a nepohlédne nám do očí.
Ano porodila - to dítě tu ale není - zmizelo, co z něj?
Jeho oči byly bílé - ještě neprohlédlo,
uprchli k lesům. Jen černé pláště a stříbrný déšť je provázel.
Ty cesty tmou jsou zahalené
a kouzla dávných věků je chrání.
Jsme jim v patách, však to neuzříš ho bylo bílé jak sníh a ta zář
v jeho očích.
Mračíš se toť zlé znamení, já si nezasloužím tvůj hněv.
Kde je tvůj dech, jenž tančí s tebou
po stříbrném kvítí,
jenž provází tvé sny a tvé touhy.
Kde jsou tvé slzy, které nechala jsi mi k vzpomínce nad řekou smutku.
Kde je duše, jenž odešla do krajiny nesmrtelnosti.
Teď klečím s mečem v ruce u studny zapomnění
a odevzdávám svůj osud jenž truchlí.
Prosím o konec - nelze nalézt tvé srdce,
tvůj dech, snad v dáli, snad za obzorem.
Tam můj osud už nevidí.
Já pláču a vzpomínám, jen tvůj vlas mi zůstal s nadějí,
že najdu dar bohů pro tebe a mou víru.
Jen jednou cítit tvůj dech.
Jen jednou.
Ty jenž bdíš nad touto nocí a vidíš
v dálky nám neznámé,
jenž slyšíš hlasy ptáků a prosby mnohých očí.
Zjev se králi, jak se odedávna sluší
- ty duše zde v černé studně zapomnění - vyslyš mě.
Tys přišel - ty poslední z králů slunečních dnů.
Přežil jsi - tvá moc je velká, ani Ambloque neprolomil tvé srdce.
Vzdávám ti hold sluneční dítě, konečně sis ke mně našel cestu.
Tvá mysl byla očištěna a tvé dny sečteny, však jeden úkol ti zůstal.
Vzdávám se tvé moci, nejsem hoden nezachránil jsem ji.
Zklamání to je poslední černá tečka mého života, můj ortel.
Dám ti radu, drž se slunečních dní, tvá síla je nekonečná, ale
hledá cíl.
To proroctví dávných mnichů,
kde zůstaly jejich knihy, jejich kouzla.
Umírám a hledám svou moc neshledám nic co jsem toužil najít.
Ani lásku ani touhu jen světlo mé moci.
Vrať se zjevení, vrať se mé kouzlo. Teď nadešel čas,
je to naposled co vidíš hvězdný den.
Vrať se zjevení, vrať se kouzlo,
vrať se dítě do mého náručí čeká nás dlouhá cesta.
Stovky let plynou v deštivých dnech.
Nemoci neustupují, však světlo svítá v kraji zakletí,
kde mlha skrývá tajemství - ta tajemná proroctví.
Čekám na tvé paprsky, čekám na tvou
dlaň.
Zdálo se mi, zdálo se mi to ráno jež obejmulo celý svět,
jak rozeselo třpyt v kapkách rosy, ten lesk jezerních vln,
krásný sen.
Svíčky už dohořely, zář tisíce očí
dohasíná.
Nadchází poslední chvíle,
jen jedna bílá záře na poli kol černých zmijí
jen on se staví před něj,
kde končí každičký boj.
Hledíš mi do očí a já vím že podléhám,
vstupuješ mi do srdce a já vím, že mne spaluješ.
Objímáš mou duši, já vzdávám se tvé moci.
Proroctví jsou tajemná a pravdivá, jen jedno slovo mi pověz.
Chci slyšet tvůj hlas,
mou vzpomínku v černé studně,
poslední prokletí tvé černé síly.
"Opulo tenme táni - Sealathia serne ládi"
- Ztrať se.
Age of Rebirths
Pozvedněte
meče !
Pozvedněte meče !
Válečníci, hrdinové.
Nechť svoboda zavládne v krajinách Sealathie,
nechť mír ochrání naše svobodné duše.
Ve hvězdách
Květy v pupenech, zpěv ptáků je slyšet,
jak nádherná země, zahrada hvězd.
Bolest přejde a všechno to utrpení.
Snad čas rány zahojí a nechá zapomenout.
Vítr ve vlasech tak prostý, tak nádherný.
Jen zpívejme písně za svobodu.
Zelené pláně – to jsou slova proroctví,
jen dýchejte zhluboka v zemi Sedmi věží
Je spousta věcí, které trápí nás,
teď ovšem radujme se.
Jak radost a smích se nese krajinou
naše srdce jsou spokojená
Hledím dopředu a hledám cestu,
snad hvězdy ukáží mi svou tvář.
Jejich svit a moc
okouzlily mne, já nechám se jimi vést.
Černá koruna
Toto místo je pro nás poslední,
poslední šance vydobýt zpátky moc.
Černý král je mrtev,
my vraždit jdeme dál,
ať temná kouzla vládnou a dají sílu nám.
Proklet je Ambloque,
nezůstal ni stín.
On býval náš vzor,
on býval plný sil.
Teď smrt vás čeká, smrt v utrpení,
teď oheň náš spálí vše
a z vašich srdcí vytavíme černý kov.
Zapalte plameny a dejte znamení,
toť poslední šance černé koruny
- temnoto povstaň.
Proti prokletým
Obloha temná jest
jako černé svíce prokletí.
I vítr ustal a ptáci ztichli.
Poslední černí válečníci povstali k odporu,
poslední část zimou prokletých tvorů.
Proti nim ta bílá záře
na poli s mečem nad hlavou.
Ta síla v pažích a moc v očích
je svobody zárukou.
Teď povely zní a cinkot mečů,
tu bílá záře proti prokletí,
utrpení mrtvých a vzdechy padlých duší,
kde tyto cesty končí, kam až nás dovedou.
Plameny hoří nad polem válečným,
obloha jasní se a pod ní Bílá zář.
Toť velké vítězství Elthea krále,
smrt pro zimu a její tvář.
Znamení
Sen po nocích mě trápí.
Je jako předtucha, jenž bloumá kolem nás.
Kam hvězdo vedeš, co vidět mám,
já čekám na znamení, které mi dáš.
Ve snách bloudím zlatým údolím,
prastaré stromy učarovaly očím mým.
Já nechám srdce nést touto krajinou,
co však najít zde mám, netuším.
Rozpadlé paláce a lesní stavení,
jak čas se zde zastavil,
jak zůstávám zde rád a sám,
kde jsou však hvězdy, jenž poradí.
Pár zlatých hroznů a prastarý strom,
tu hvězdou ozářen a já němý a sám,
je to stále sen, nebo skutečnost,
snad nesmrtelný zůstávám.
Jak věky planou, tak zář zůstává –
to znamení hvězd přichází.
Já pročítám knihu tajných kouzel.
její moc mnou proniká,
zde nevede žádná z cest a zpět jen jediná.
Kouzlo zrození mrtvých se probouzí,
kouzlo zrození mrtvých procitá …
Čarovná věž
To cimbuří s hrotem ku hvězdám
kouzelnou moc a sílu má,
je to pevnost moudrých duší
a pověstmi opředená
Zde vzhlížím ke starcům
a jejich vyprávění.
Zde vidět lze jak čarovat,
já hledám však zde jiné síly,
síly rozpoznat své proroctví.
Stesk mě svírá v těchto místech,
tyto stěny znají víc.
Jejich oči prochází nocí,
však vznešenost zůstává.
Dobýt se lze jen kouzlem,
které silnější jest.
Opředeno šedým stínem však zůstane
navždy v tajemných snech.
Mezi květinami
Když slunce proniká listím
a rozzáří trávu zelenou,
toť znamení nádherného dne
a chvíli k snění vhodnou
Vstaň moci v mysli mé !
Já přednáším zaříkání mé,
nechť zapomenutí povstanou,
nechť víly jsou probuzené.
Hvězdy svítí za bílého dne,
vítr se vzbouří.
Já volám kouzlo tajemné.
Já stojím na mohyle zakletých.
Ať zlaté lesy ožijí,
teď písně budou znít.
Zlaté lístky ve vlasech
po vílím tanci se budou třpytit.
Z podsvětí
Plameny a černota tu v sopkách bouří.
Temnota povstává z hlubin propastných.
Tu černo vychází z jeskyní prokletých,
kde jsou strážci střežící podsvětí.
Obloha zčernala jako smrt,
plíží se mlhy z hor do údolí.
Tohle bude zlé znamení,
tohle vzbudí povstání.
Trodh
Můj synu pekelný,
já přivedl tě zpět.
Teď budem vládnout věžím,
všem sedmi, jenž drží svět.
Plameny zla teď povstanou,
my dobudeme zeď,
ta kouzla tajemná
dovedla nás zpět.
Chceš jejich maso,
vem si vše.
Vyrvi srdce z těl.
Roznes zkázu,
roznes oheň.
Panuj ohnivým mečem.
Králem zla zůstávám já,
ty vel všem černým duším.
Zab to co ti v cestě stojí,
naplň sudbu mou.
Pak černá studna věků pocítí
svou sílu magickou.
Teď vládneš ty
- Trodh – zlo podsvětí
Zázrak
Kde ve snách jsem kráčel,
já toužím jít opět.
Teď hledám cestu osudu
cestu, jenž vede z hvězd.
Místo posledních bojů,
cestičky zlatým vílím hvozdem,
září v nich jen stříbrná mlha.
Já hledám a hledám.
Cesty věky zarostlé,
ustupují moci mé.
Všechno kol utichá
- já vstupuji do údolí , jenž ve snách jsem zřel.
Zář zlatých očí proniká srdcem mým.
Zář zlatých očí rozbuší sny mé.
Zář zlatých očí to kouzlo nejmocnější.
Zář zlatých očí patří mé vysněné.
Královské tažení
Zlé zprávy přináším králi.
Vesnice hoří jedna za druhou.
Černé temno halí krajinu,
prosíme o pomoc tvou – královskou.
Království povstalo, zlo se vrací.
Svobodu dobudem jako před věky.
V čele vojska odvážného
pojedu sám, pojedu do války.
Hvězdy nás varují,
podsvětí povstalo,
zapomenutá kouzla mají druhou tvář.
Zde přináším poselství
vpálené do kůže
a z něj pálí mě černá zář.
“Tvé srdce shoří na mé dlani,
tvé hrdlo proříznu černou čepelí,
tak vyhasne srdce tvé mocné – králi,
však slabé před mou temnotou.
Tak pravím já – Trodh z podsvětí.“
Přísaha a slib
Odcházím do války – synu Kroywene.
Však mračno mne halí.
Zde na mapě bezpečné místo jest,
to tebe navždy ochrání.
Záře měsíce se zde rozprostírá,
nedobytná pevnost zdobí ten kraj.
Já vrátím zemi svobodu.
Koruna v čele vojska září,
já pro tebe si přijdu zpět,
černé vojsko pobiju.
Budeš statečný jako tvůj děd,
když všechno světlo vyhaslo.
Spolu vyzdobíme zemi zpět,
jednou provždy, nastálo.
Otče, zář znamení ti vyhasíná,
já mám temné tušení.
Ve snách se budím polapen
v sítích pavučiny.
Meč v tvé ruce,
nechť zůstane nezlomen.
Ať písně zapěje
lid nepodroben.
Za čest
Proti ohni, proti všem,
bitva temna a bílé louče.
Krví rudne kolem zem.
Kdo bude lidu poroučet ?
Bratři vstaňte, pojďme dál,
následujte bílý meč.
Záři slunce uvidíme zas,
nejdřív oheň potom zteč.
Tu bílá zář se nese polem válečným,
tu plameny ji obepínají,
z mlhy a kouře povstal ten,
jehož Trodhem nazývají.
Ukaž tvou sílu a moc
králi Sealathie.
Než odejde tato noc,
tvé srdce v mé dlani dobije.
Dlouhý byl ten boj, však kouzlo starodávné,
naplnilo temné proroctví
věky zapomenuté.
Tma zahalila krajinu i křik týraných,
jen šíp letěl oblohou kol zdí měsíčních.
Ať žije Král
Kde spí tvá duše,
kde leží má krev,
kde září bílý meč,
kde je tvá korouhev.
Já prosím měsíc zářivý
o moc a sílu v myšlenkách.
Však zůstávám zasněný
v mých černých vzpomínkách.
Král je mrtev, ať žije král,
ale já jsem Sealacký král ….
|